Mecenášství počesku? Je to osobní PR. Je to projev ochoty, udělat něco pro svou zemi. Je to alternativní systém přerozdělování.
Je tomu přesně rok, kdy dva nejbohatší lidé světa Bill Gates a
Warren Buffett zahájili kampaň s názvem The Giving Pledge. Vyzvali
americké multimilionáře, aby se vzdali alespoň poloviny svého majetku a
věnovali jej charitě.
Jejich krok našel reálnou odezvu i v Česku -
generální ředitel ČEZ Martin Roman na stránkách týdeníku Ekonom
oznámil, že část svého majetku hodlá ještě za svého života rozdat.
Jeho
rozhodnutí však vzbudilo spíš zášť než následování. Týdeník Ekonom
proto oslovil tři experty s žádostí, aby popsali svůj pohled na novodobé
mecenášství.
Dobročinnost jako forma PR
Od určité velikosti majetku se již peníze nevydělávají proto, aby měl
člověk rezervu na stará kolena, nýbrž proto, že činnost s tím spojená
je uspokojující. Pak se staví otázka, co s rostoucím majetkem?
Vzhledem
k tomu, že se v západních společnostech v rukou malé skupiny
koncentruje rostoucí podíl bohatství společnosti, tak se tato otázka
týká i sociálního míru a stability.
Jisté je, že dobročinnost
není nezištná; může sloužit jako forma PR, snaha postavit si pomník a
podobně. Rozhodující je ale vždy výsledek a nikoli motiv chování.
Z
celé palety možností superbohatých, jak s majetkem naložit, je
dobročinnost ta nejlepší. Je to projev ochoty lidí, kteří byli v životě
úspěšní, udělat něco pro svoji zemi.
Před dvěma lety vyzvalo 44
německých milionářů vládu, aby více zdanila velké majetky. Chtěli tak
přispět k ekonomickému rozvoji země. Tato iniciativa je cennější než to,
co dělají Buffett a Gates. Zdanění milionáři by totiž posloužili celku a
zůstali bezejmenní.
Petr Robejšek, nezávislý poradce pro strategické otázky
O melounech a kapřících
Skutečně úspěšní lidé pracují ne proto, aby uživili rodinu a
zaplatili účty, ale proto, že mají v sobě kompas a motivaci vytvářet
hodnoty, řešit problémy a překonávat překážky. Jejich obrovské majetky
jsou vedlejšími produkty jejich činnosti, ne cílem životního snažení.
Warren
Buffett a Bill Gates jsou známi na celém světě stejně jako jejich
proslulá dobročinnost. Ale přesně tak se chovají tisíce dalších
úspěšných Američanů.
John D. Rockefeller, J. P. Morgan, Andrew W.
Mellon a mnoho dalších v téže kategorii bylo pohádkově bohatých. Ale
svůj majetek získali proto, že vytvářeli hodnoty pro ostatní občany:
železnice, školy, banky, univerzity, nemocnice a veřejné knihovny.
Jejich nadace dál používají dobře investované peníze k dobročinnosti.
Oligarchové
v Rusku svůj majetek získali krádeží. Z taxikářů a komsomolců se během
dvou tří let stali superboháči, kteří ale nic nevytvořili. Jelcin nechal
nelegálně přepsat majetek Sovětského svazu na nějakých patnáct
»přicmrdávačů«, a hle, oligarchové byli na světě! (Putin mimochodem
začínal jako psíček těch přicmrdávačů.) Přesto ale ruští Oligarchové
jedno dokázali: v roce 1996 zabránili návratu komunistů k moci.
V Česku bezpochyby existují velmi bohatí lidé, o kterých je málo slyšet a kteří snad zbohatli vytvářením hodnot pro ostatní.
Bohužel
ti, kteří si staví zoufale nevkusné »zámečky« okolo Prahy, jsou
většinou napojeni na navrtaný státní penězovod, z něhož kradou »melouny«
a »české kapříky«, které pak převážejí v papírových pytlích v autě
(třeba Karel Srba). Nezůstanou po nich silnice, školy nebo nemocnice,
nic pozitivního po nich ale nezůstane ani v politice.
Charitativním plánům pana Martina Romana uvěřím, až je uvidím, nebo uvidím-li je uvedené v život.
Igor Lukeš, profesor historie a mezinárodních vztahů na Boston University
Mecenášství? Náhradní kanály přerozdělování
Miliardáři Warren Buffett a Bill Gates začínají rozdávat většinu
svého majetku na dobročinné účely a vyzývají k tomu i ostatní bohatce.
Kdybych měl hodnotit jejich iniciativu, zdůrazním, že přinejmenším u
zmíněných dvou pánů jsem si jist, že jejich motivy jsou hlubší.
Vyplývají
podle mne z jejich vnitřního nesouhlasu s tím, co zažívají na vlastní
kůži: jak nespravedlivý může být trh tam, kde někomu poskytne
příležitost k rychlému, až zázračnému zbohatnutí, zatímco jiného na
místě ožebračí.
Tuto vlastnost regulace zprostředkované trhem
znají všichni, kdo někdy hráli hru byznys: jakmile se hromádka peněz a
majetku začne hromadit u jednoho z hráčů, tak nepřestane růst, dokud
nejsou všichni ostatní na mizině.
V teorii se tomu říká
centrifugální a centripetální efekt tržní regulace - zatímco bohaté
táhne ještě více ke středu, chudší nezadržitelně odstřeďuje na samotný
okraj.
Civilizované země dokázaly v historii tento efekt tržní
regulace relativně účinně omezovat prostřednictvím daní a veřejných
rozpočtů - státním přerozdělováním.
Rovnovážného stavu mezi
regulační silou trhu a národního státu dosáhly například západoevropské
země ve »zlatých« 60. a 70. letech minulého století. Pak ale nastoupila
globalizace a s ní svázaná neoliberální doktrína.
Důsledky
zažíváme v národním i globálním kontextu: nůžky mezi chudými a bohatými
se rozevírají, hospodářská nejistota širokých vrstev vede k politickým
turbulencím a nejistotám.
Buffett a Gates si uvědomili, že tato
vývojová trajektorie není udržitelná. Globální vládnutí neexistuje,
národní státy jsou v době ekonomické globalizace stále bezmocnější a
jejich svědomí jim nedalo, rozhodli se alespoň za sebe samotné vytvořit
náhradní kanály přerozdělování. Budiž jim za to vzdán hold.
Nicméně
problém tím jen zadržují, ale neodstraní. Jak napsal již před deseti
lety ve své knize, jedné z posledních zpráv Římského klubu »Kapacity
vládnutí«, izraelský profesor veřejné politiky Yehezkel Dror: Buď se
lidstvo naučí ovládnout trh a vládnout si globálně, nebo utone v sérii
krizí, proti nimž byly ty, které jsme zažívali v minulém století, spíše
nedělní promenádou.
Bohužel, Drorův odhad kapacit lidstva svědčí více ve prospěch té druhé - »krizové« alternativy...
Martin Potůček, profesor veřejné a sociální politiky na ISS a vedoucí Centra pro sociální a ekonomické strategie FSV UK